U snídaně dokoukáváme poslední díly všech remaků SKAM.
Absurdní rozhovory o jehňatech v horách, Janu Lucemburském a katedrálách, které se jmenujou Notre-Dame.
V. předstírá, že je Is-this-art? mimozemšťan.
Jedeme vlakem na hlavní nádraží se spoustou lahví od vína, protože tam je nejbližší kontejner na sklo.
Do krypty nakonec nemůžeme, protože ji připravujou na pohřeb Velkovévody.
Z velké výpravy teda nakonec zvládáme pouze Chocolate house, kde dostáváme sugar rush z čokolády na lžičce, která se rozmíchá v mlíku s jedním obřím nadýchaným marshmellounem. Ptáme se číšníka: "What do we do with it?" a on odpovídá: "You eat it."
Celý fancy Chocolate house, s luxusníma čokoládkama a obříma kusama dortu - a místo účtu dostaneme malý útržek papíru, kde je něco ručně načmárané. S tím jdeme dolů po schodech ke kase a platíme.
Paní majitelce říkáme něco ve smyslu, že máme teď sladko všude po těle a ona odpovídá, že to přece vůbec není špatný pocit.
Stavujeme se koupit pohled s obrázkem Velkovévodkyně a jejích (?) tří psů, který je jako stvořený pro M.
Doma pijeme sedmou láhev vína za poslední čtyři dny a píšeme opilé psaní.
Dáváme si šlofíček jako za starých časů a vyrážíme na nákup do Kaktusu.
Mně přišly peníze z tax return a V. udělala souborku, tak pijeme na úlevu a připíjíme na odpadnuté kameny.
Víc vína a pohodová komedie, s jejíž pomocí se připravujeme na párty a tanečky.
Nejprve Irish pub, kde neslyšíme vlastního slova. Koťátko gay person nám vypráví o podivných, holandských zvycích při rodinných sešlostech a vždycky když k nám mluví, tak bere naše ruce do svých dlaní. (?)
Hrozně se nám chce tančit a táhne nás to do Jacobova domu, který je téměř za rohem. Mám pocit, že po cestě vyvádíme nějaké opilé hlouposti. Vybavuju si jenom kamenný most, širokou řeku a pouliční lampy.
Na to, jak jsme chtěly být původně rozumné a umírněné, vzhledem k tomu, že musím nad ránem odletět zpátky do Česka, hodně rychle zapomínáme. Házíme všechny věci na náhodnou sedačku a přikrýváme kabáty.
Tancujeme a V. nám všem kupuje další alkoholy.
V. mi šeptá: "We are dancing closer to that person, who might be gay." Myslím, že to bylo anglicky a nějak takhle.
Já nám kupuju další pití, vůbec nechápu jak. Křičím na barmany z plných plic a stejně se vůbec neslyším.
Pak se někdy uprostřed noci objevuje A. Hrozně mi připomíná upírá a možná mu něco takového i říkám.
Zase tanečky. Trochu mě otravuje nějaký týpek, tak se sunu po parketu blíž k A. Ten úplně přirozeně předstírá, že je můj boyfriend, v klidu týpkovi domlouvá a ten se mu pak ještě navrch omluví. Absurdity.
Zároveň oba kluci nezávisle na sobě berou náhodné cizí alkoholy ze stolečků pod náma, které potom nějak kolektivně pijem. #superstupid
Potom už je najednou půl třetí ráno a musím na autobus, který mě doveze zpátky na Bujón a odtamtud na letiště do Šarloa. S A. se loučíme jako nejstarší a nejlepší kamarádi.
Jsem dost mimo, ale Bujón poznávám. Pamatuju si, že jsem se v autobuse hrozně vnitřně smála pytlíkům na zvracení, protože na nich byly vtipné popisky.
Nejdřív mi byla hrozná zima, pak jsem ale usnula a probudili mě až na letišti. Zmateně jsem se potácela ven a sluchátka se mi motaly do všeho, co mi stálo v cestě.
Konečně jsem se dostala k life-saving coffee, kterým jsem si popálila pusu a jazyk, jak jsem se na něj vrhla, a čokoládovému donutu. Setřepávám kocovinu. Od prvních pěti minut letu až do konce se modlím, aby to už rychle skončilo.
Z letiště běžím na bus, na metro a na vlak, abych byla co nejrychleji doma. Další umírání po cestě do Zlína.
Doma v dečkách připravuju hodinu pro Nepálce jako dead person.
pondělí 27. května 2019
neděle 26. května 2019
Luxembourg III
Vstáváme jako mrtvoly. V. jede do svojí 9 to 5 job a já pracovat do MUDAMu (muzea moderního umění).
Skleněné druhé centrum Lucemburku je schované v mlze jako pod dečkou. Město pomalu vstává, v parku u muzea nikdo není. Sedám si na zídku nad srázem a kochám se výhledem. Jsem unavená, ale šťastná a intenzivně si užívám štěstí.
Hned po otevření do muzejní kavárny, což je asi nejhezčí prostor v jakém jsem kdy pracovala. Džungle, jasně bílé stěny a prosklené stropy. Usrkávám kapučína a dodělávám práci.
Teprve po práci legraci a můžu si projít výstavy.
Naplavené dřevo a fontána plná inkoustu.
Když jsem za rudého svítání okradla lesy.
Předmět je absolutní neklid vznikání.
Samotný interiér je natolik impozantní, že by stál za prohlídku, i kdyby v něm nebylo vystavené umění. Skoro celý den se tam hangoutuju.
Když hledám cestu k jídlu, potkám v lese sochu šukajících jelenů. This is a true story. Potom džunglí zpátky dolů do města.
Čekám na V. na žlutých křesílkách a dočítám Nesba. Je mi trochu zima, tak ze sebe dělám velkovévodkyni.
Míříme na happy hours do Rock Solid (how awesome is that name?) za V. na pivo. Po cestě ještě zvládáme jednu neuspokojivou uměleckou jednohubku. RS je nejvíc jako česká hospoda. Potetovaní barmani a super hudbička. Řešíme život v Evropě a domlouváme zítřejší párty.
Skleněné druhé centrum Lucemburku je schované v mlze jako pod dečkou. Město pomalu vstává, v parku u muzea nikdo není. Sedám si na zídku nad srázem a kochám se výhledem. Jsem unavená, ale šťastná a intenzivně si užívám štěstí.
Hned po otevření do muzejní kavárny, což je asi nejhezčí prostor v jakém jsem kdy pracovala. Džungle, jasně bílé stěny a prosklené stropy. Usrkávám kapučína a dodělávám práci.
Teprve po práci legraci a můžu si projít výstavy.
Naplavené dřevo a fontána plná inkoustu.
Když jsem za rudého svítání okradla lesy.
Předmět je absolutní neklid vznikání.
Samotný interiér je natolik impozantní, že by stál za prohlídku, i kdyby v něm nebylo vystavené umění. Skoro celý den se tam hangoutuju.
Když hledám cestu k jídlu, potkám v lese sochu šukajících jelenů. This is a true story. Potom džunglí zpátky dolů do města.
Čekám na V. na žlutých křesílkách a dočítám Nesba. Je mi trochu zima, tak ze sebe dělám velkovévodkyni.
Míříme na happy hours do Rock Solid (how awesome is that name?) za V. na pivo. Po cestě ještě zvládáme jednu neuspokojivou uměleckou jednohubku. RS je nejvíc jako česká hospoda. Potetovaní barmani a super hudbička. Řešíme život v Evropě a domlouváme zítřejší párty.
pátek 24. května 2019
Luxembourg II
1.5.2019 aneb první den éry 令和
U snídaně dopíjíme vinný střik. Je to trochu jako alkoholový týden krom toho, že V. občas musí do práce.
Skupinka řeckých trainees naplánovala na volnou středu výlet na hrad Vianden kousek do německých hranic.
Protože jsou to Řekové, dorazili na nástupiště asi pět minut před tím, než odjížděl vlak, i když si ještě potřebovali koupit lístek. Domlouvají se tak, že jedna část skupinky stojí ve dveřích vlaku a druhá na nástupišti. Čekají na poslední zahoukání vlaku a pak naskakují jako ve filmech. Nakonec to dopadlo tak, že jedna slečna jela s námi, i když všichni, které znala zůstali na nádraží.
M. je ten typ člověka, který se s tebou začne od chvíle, kdy se seznámíte, mluvit jako byste se znali celý život. I like that approach.
V Ettelbrucku potkáváme T., který nás lepí dohromady jako skupinku. Má bristký přízvuk a trošinku roztomile šišlá.
Nejlepší summer-like posezení se zmrzlinou u řeky. Rozebíráme teorie o GoT a o životě.
M. je hrozně výborně náhodná.
Lezeme na hrad a dovnitř. Z nějakých nepochopitelných důvodů nás nepustí na druhou stranu hradu na ten hezčí výhled na městečko. Jinak si užíváme posezení na všech balkóncích a cimbuřích (?), kde se vyhříváme na sluníčku a M. nám dělá fotky, které skvěle zachovávají moment.
Na svačince v pekárně s nafrněným Francouzem v turtlenecku, který přechází z angličtiny do francouzštiny, když neví nějaké slovíčko, aby neztratil tvář.
Neuspokojivé víno v hradních kališích v kavárničce u řeky. Jsem spálená prvním jarním sluncem.
Zpátky v Lux bereme sendviče z 5 guys, které jsou největší mňaminka a jdeme si je sníst na křesílka do Grund. Na druhé straně řeky má nějaká slečna těsně po zásnubách a pózuje s prstýnkem.
Nečekaně sprintujeme na autobus, div nevypustíme duši.
Ve vlaku se ke mně asi po deseti minutách přitočí nějaká slečna a diskrétně mi něco šeptá francouzsky do ucha. Konverzačním tónem odpovídám, že francouzsky nerozumím. Slečna ukazuje na můj holý zadek který jde vidět z uličky, protože se mi vyhrnuly šaty, když jsem si sedala.
U V. na bytečku, který je nad šíša barem, nejspíš další víno (?). Druhou noc už nepotřebuju svůj female space, tak spím u V. na obřím dvojlůžku.
U snídaně dopíjíme vinný střik. Je to trochu jako alkoholový týden krom toho, že V. občas musí do práce.
Skupinka řeckých trainees naplánovala na volnou středu výlet na hrad Vianden kousek do německých hranic.
Protože jsou to Řekové, dorazili na nástupiště asi pět minut před tím, než odjížděl vlak, i když si ještě potřebovali koupit lístek. Domlouvají se tak, že jedna část skupinky stojí ve dveřích vlaku a druhá na nástupišti. Čekají na poslední zahoukání vlaku a pak naskakují jako ve filmech. Nakonec to dopadlo tak, že jedna slečna jela s námi, i když všichni, které znala zůstali na nádraží.
M. je ten typ člověka, který se s tebou začne od chvíle, kdy se seznámíte, mluvit jako byste se znali celý život. I like that approach.
V Ettelbrucku potkáváme T., který nás lepí dohromady jako skupinku. Má bristký přízvuk a trošinku roztomile šišlá.
Nejlepší summer-like posezení se zmrzlinou u řeky. Rozebíráme teorie o GoT a o životě.
M. je hrozně výborně náhodná.
Lezeme na hrad a dovnitř. Z nějakých nepochopitelných důvodů nás nepustí na druhou stranu hradu na ten hezčí výhled na městečko. Jinak si užíváme posezení na všech balkóncích a cimbuřích (?), kde se vyhříváme na sluníčku a M. nám dělá fotky, které skvěle zachovávají moment.
Na svačince v pekárně s nafrněným Francouzem v turtlenecku, který přechází z angličtiny do francouzštiny, když neví nějaké slovíčko, aby neztratil tvář.
Neuspokojivé víno v hradních kališích v kavárničce u řeky. Jsem spálená prvním jarním sluncem.
Zpátky v Lux bereme sendviče z 5 guys, které jsou největší mňaminka a jdeme si je sníst na křesílka do Grund. Na druhé straně řeky má nějaká slečna těsně po zásnubách a pózuje s prstýnkem.
Nečekaně sprintujeme na autobus, div nevypustíme duši.
Ve vlaku se ke mně asi po deseti minutách přitočí nějaká slečna a diskrétně mi něco šeptá francouzsky do ucha. Konverzačním tónem odpovídám, že francouzsky nerozumím. Slečna ukazuje na můj holý zadek který jde vidět z uličky, protože se mi vyhrnuly šaty, když jsem si sedala.
U V. na bytečku, který je nad šíša barem, nejspíš další víno (?). Druhou noc už nepotřebuju svůj female space, tak spím u V. na obřím dvojlůžku.
sobota 18. května 2019
Luxembourg I
30.4.2019 aneb poslední den 平成 éry.
Jsem pyšná na vymyšlení časově adekvátní cesty. O půlnoci vyrážím z Brna do Prahy. Klíčové je koupit si autobus na poslední chvíli den předem, kdy zbývají už jen čtyři místa. Je pak vysoká pravděpodobnost, že vedle vás nebude nikdo sedět a budete se moct docela pohodlně vyspat.
Deštivou Prahou ve tři ráno na autobus na letiště. Noční opilá Praha, která ale nepůsobí (moc) nebezpečně. Poslouchám Červeného trpaslíka, kterého mi kdysi dal v audio podobě P. a poslední dobou si ho z nostalgie pouštím na dlouhých cestách.
Na letišti ještě není nic otevřené, takže si nemůžu dát life-saving coffee, se kterým jsem počítala. Protože jsem zrovna na vrcholu svojí posedlosti určitými Drag queens, pouštím si několik dílů UNHhhh s Katyou a Trixie (láska), dokud se nemůžu nalodit.
Moje tělo už nemá náladu na spánek. V "Šarloa" (správná písemná podoba má spoustu silent vowels, které si nepamatuju) chvilku mrznu venku. Příletová hala se opravuje, má nějaký podivný provizorní vstup, ve kterém se pohybuje spousta policistů. Když jsem se snažila dostat dovnitř volali za mnou: "Madam! Madam!" ale pak si to rozmysleli a nechali mě projít. Začíná jazykový babylon. Převážně francouzština, ale taky spoustu dalších náhodných jazyků.
Trošku mě znepokojilo, že z našeho autobusu do Lux po příjezdu chlístal diesel přímo z dvířek od nádrže. Autobusák to obhlídnul, párkrát někam zavolal a pak usoudil, že je to safe.
Zatím nejpohodlnější dálkový autobus, jaký jsem zažila. Nejvíc objímající pohodlíčko. Dřímám a napůl vnímám hrozně hlasité fracouzské dědky, kteří sedí rovnou za mnou. Trochu mě to budí, ale nemám sílu se vytrhnout z klimbání natolik, abych jim něco řekla.
Přijíždím do Lux na nástupiště, které se jmenuje "Bujón" (správná písemná podoba - whatever).
Koukám, že do centra je to jen asi půl hodiny, tak se rozhodnu jít pěšky, protože mám moře času. (Oh that time when having a free afternoon felt like the biggest treasure.)
Vzala jsem si na cestu svůj starý červený kabát, který už normálně nenosím, protože nevypadá moc reprezentativně. Tak nějak ale patří k Eurotripům s V.
Stopuju odkud si studenti z obrovské, skleněné kulaté budovy nosí jídlo a objednávám si u zmatené paní, která nemluví anglicky. Většina lidí, které potkávám, mluví francouzsky a za chvilku už ze mně při pozdravu automaticky vypadává divné bonjour s anglickým přízvukem (?).
Řadové lucemburské, barevné domečky. Svačím a sluním se na mini-náměstíčku.
Všude je spousta zeleně a na to, že je Lucemburk hlavní město, není nikde přelidněno.
Beru si mapku v tourist office, což je tradičně první zastávka, a vyrážím obhlídnout the Duke's Palace, před kterým mašírujou vojáci a hrstka turistů.
Ani jsem pořádně nevěděla, kam mám namířeno. Sledovala jsem cedulku "Parc" a doufala jsem, že mě dovede do parku. Vyšplhala jsem po historických hradbách a chvilku se slunila s výhledem na Grunt - čtvrť v údolí kolem řeky se spoustou historických budov.
Po cestě k další skleněné budově, ve které pracuje V. jsem se zastavila v parku a chvilku jsem dřímala na přímém slunci na lavičce, což mi připadalo jako největší punk, protože všichni kolem způsobně posedávali na lavičkách nebo se procházeli, ale nikdo se neválel v trávě. Fancy Luxembourgish people.
Cesta měla trvat něco málo přes půl hodiny, takže jsem se zase rozhodla pro pěškobus. Vylezla jsem kopec, prošla stavbou a před pátou jsem čekala na V. na balvanech u popelnic (?). Potom jsme šly nakoupit jídlo, víno a mňamky do supermarketu, jako bychom to dělaly každý den.
Původně byla v plánu Queerparty, ale nakonec vyhrál nový díl Game of Thrones a víno.
Jsem pyšná na vymyšlení časově adekvátní cesty. O půlnoci vyrážím z Brna do Prahy. Klíčové je koupit si autobus na poslední chvíli den předem, kdy zbývají už jen čtyři místa. Je pak vysoká pravděpodobnost, že vedle vás nebude nikdo sedět a budete se moct docela pohodlně vyspat.
Deštivou Prahou ve tři ráno na autobus na letiště. Noční opilá Praha, která ale nepůsobí (moc) nebezpečně. Poslouchám Červeného trpaslíka, kterého mi kdysi dal v audio podobě P. a poslední dobou si ho z nostalgie pouštím na dlouhých cestách.
Na letišti ještě není nic otevřené, takže si nemůžu dát life-saving coffee, se kterým jsem počítala. Protože jsem zrovna na vrcholu svojí posedlosti určitými Drag queens, pouštím si několik dílů UNHhhh s Katyou a Trixie (láska), dokud se nemůžu nalodit.
Moje tělo už nemá náladu na spánek. V "Šarloa" (správná písemná podoba má spoustu silent vowels, které si nepamatuju) chvilku mrznu venku. Příletová hala se opravuje, má nějaký podivný provizorní vstup, ve kterém se pohybuje spousta policistů. Když jsem se snažila dostat dovnitř volali za mnou: "Madam! Madam!" ale pak si to rozmysleli a nechali mě projít. Začíná jazykový babylon. Převážně francouzština, ale taky spoustu dalších náhodných jazyků.
Trošku mě znepokojilo, že z našeho autobusu do Lux po příjezdu chlístal diesel přímo z dvířek od nádrže. Autobusák to obhlídnul, párkrát někam zavolal a pak usoudil, že je to safe.
Zatím nejpohodlnější dálkový autobus, jaký jsem zažila. Nejvíc objímající pohodlíčko. Dřímám a napůl vnímám hrozně hlasité fracouzské dědky, kteří sedí rovnou za mnou. Trochu mě to budí, ale nemám sílu se vytrhnout z klimbání natolik, abych jim něco řekla.
Přijíždím do Lux na nástupiště, které se jmenuje "Bujón" (správná písemná podoba - whatever).
Koukám, že do centra je to jen asi půl hodiny, tak se rozhodnu jít pěšky, protože mám moře času. (Oh that time when having a free afternoon felt like the biggest treasure.)
Vzala jsem si na cestu svůj starý červený kabát, který už normálně nenosím, protože nevypadá moc reprezentativně. Tak nějak ale patří k Eurotripům s V.
Stopuju odkud si studenti z obrovské, skleněné kulaté budovy nosí jídlo a objednávám si u zmatené paní, která nemluví anglicky. Většina lidí, které potkávám, mluví francouzsky a za chvilku už ze mně při pozdravu automaticky vypadává divné bonjour s anglickým přízvukem (?).
Řadové lucemburské, barevné domečky. Svačím a sluním se na mini-náměstíčku.
Všude je spousta zeleně a na to, že je Lucemburk hlavní město, není nikde přelidněno.
Beru si mapku v tourist office, což je tradičně první zastávka, a vyrážím obhlídnout the Duke's Palace, před kterým mašírujou vojáci a hrstka turistů.
Ani jsem pořádně nevěděla, kam mám namířeno. Sledovala jsem cedulku "Parc" a doufala jsem, že mě dovede do parku. Vyšplhala jsem po historických hradbách a chvilku se slunila s výhledem na Grunt - čtvrť v údolí kolem řeky se spoustou historických budov.
Po cestě k další skleněné budově, ve které pracuje V. jsem se zastavila v parku a chvilku jsem dřímala na přímém slunci na lavičce, což mi připadalo jako největší punk, protože všichni kolem způsobně posedávali na lavičkách nebo se procházeli, ale nikdo se neválel v trávě. Fancy Luxembourgish people.
Cesta měla trvat něco málo přes půl hodiny, takže jsem se zase rozhodla pro pěškobus. Vylezla jsem kopec, prošla stavbou a před pátou jsem čekala na V. na balvanech u popelnic (?). Potom jsme šly nakoupit jídlo, víno a mňamky do supermarketu, jako bychom to dělaly každý den.
Původně byla v plánu Queerparty, ale nakonec vyhrál nový díl Game of Thrones a víno.
čtvrtek 4. dubna 2019
Nevěděla jsem, že šílenost víkendů může ještě gradovat.
Druhá hodina se S. byla mnohem lepší. Ani stopa po chaosu, rozhodla jsem se nedržet se tolik učebnice a to elicit vocabulary and all the information from the student. Let him speak Czech more, to find out what he actually knows and where are the problems. I felt like a proper teacher and it was a perfect end of a working week.
S. said that I‘m actualy a good teacher, probably better than I think I am.
As a bonus – S. always asks how I am. I make sure that I don‘t make a pause before I answer, because otherwise he thinks I feel bad. So he asked me as he does every time we meet. I said I feel great because I started eating healthier food, I have more energy and I don‘t feel as tired as I used to. He said: „What do you mean healthier? If you didn‘t eat healthy before, it doesn‘t show on you.“
I felt just awesome walking home from work on Friday after the whole working week. I felt creative even and that‘s something that I haven‘t felt in ages. I had an idea for a short story, but no time to write it.
Napíšu půlku a pak už jedeme k L. rodině. Její bratr se chystá oznámit všem, že čeká dítě s holkou, se kterou byl jednou na kafe. Party. Liju do sebe víno, abych přečkala všechny awkward rozhovory. Pár hodin spánku a výlet na lázeňskou kolonádu.
Když V. odjížděla poprvé na nějakou dobu pryč, dostala „survival kit.“ Protože už je teď velká a umí se o sebe postarat, dala jsem jí na cestu jen fotku s „Neck action“ to always bring her joy.
Protože M. už je taky velký a je to jeden z nejzodpovědnějších lidí, které znám, survival kit taky nepotřebuje, a navíc jeho batoh váží jenom 8 kilo a nemůže si s sebou brát zbytečnosti. Vytiskla jsem mu teda alespoň miniaturní fotku z loňského RfP, na které jsme spolu opilí a šťastní.
Běžím ji vytisknout a pak rovnou na hřiště, abych stihla ještě konec L. zápasu. Když dobíhám na hřiště, její brácha na mě už z dálky volá, že L. spadla a nejspíš má něco s ramenem. Vedu ji rovnou do šatny. Řve bolestí a já roztržitě třídím věci, které tam necháme a které musím sbalit. Po sprše ji pomáhám obléct a zavazuju jí tkaničky. Obléct podprsenku bylo s nepohyblivým ramenem 無理, tak jsem jí říkala, ať se na to vykašle, stejně jedem jen k doktorovi.
Místo plánované Farawell party jedeme na pohotovost. Mezitím než vysvětlí doktorům, co se stalo, jdu pro auto, abychom pak mohly pohodlně domů.
Hodina na pohotovosti, kde nám vlastně neřekli vůbec nic, ale L. aspoň dostala ortézu.
M. s A. na nás čekali v Irish pubu, tak jsme se rozhodly, že se za nimi stavíme aspoň na chvíli a zůstanem tak dlouho, jak to L. zvládne. L. teda jela bez podprsenky, což nám vystačilo na vtípky na půl večera. A. dokonce navrhla, že si ji klidně ze solidarity taky sundá. Party.
Nakonec z toho byl největší večírek za poslední dobu. Záchvaty smíchu a 送別会 at it finest. A. said that it was so much fun and used the word „legendary.“ Jela si svoje vlastní karaoke, zatímco jsme hráli Cards against humanity a vyřvávali: „Penis! Vagina! Wear condoms!“ a podobně na celou hospodu.
Domů nakonec tágem, utracené bambiliony a upadnutí do kómatu.
S. said that I‘m actualy a good teacher, probably better than I think I am.
As a bonus – S. always asks how I am. I make sure that I don‘t make a pause before I answer, because otherwise he thinks I feel bad. So he asked me as he does every time we meet. I said I feel great because I started eating healthier food, I have more energy and I don‘t feel as tired as I used to. He said: „What do you mean healthier? If you didn‘t eat healthy before, it doesn‘t show on you.“
I felt just awesome walking home from work on Friday after the whole working week. I felt creative even and that‘s something that I haven‘t felt in ages. I had an idea for a short story, but no time to write it.
Napíšu půlku a pak už jedeme k L. rodině. Její bratr se chystá oznámit všem, že čeká dítě s holkou, se kterou byl jednou na kafe. Party. Liju do sebe víno, abych přečkala všechny awkward rozhovory. Pár hodin spánku a výlet na lázeňskou kolonádu.
Když V. odjížděla poprvé na nějakou dobu pryč, dostala „survival kit.“ Protože už je teď velká a umí se o sebe postarat, dala jsem jí na cestu jen fotku s „Neck action“ to always bring her joy.
Protože M. už je taky velký a je to jeden z nejzodpovědnějších lidí, které znám, survival kit taky nepotřebuje, a navíc jeho batoh váží jenom 8 kilo a nemůže si s sebou brát zbytečnosti. Vytiskla jsem mu teda alespoň miniaturní fotku z loňského RfP, na které jsme spolu opilí a šťastní.
Běžím ji vytisknout a pak rovnou na hřiště, abych stihla ještě konec L. zápasu. Když dobíhám na hřiště, její brácha na mě už z dálky volá, že L. spadla a nejspíš má něco s ramenem. Vedu ji rovnou do šatny. Řve bolestí a já roztržitě třídím věci, které tam necháme a které musím sbalit. Po sprše ji pomáhám obléct a zavazuju jí tkaničky. Obléct podprsenku bylo s nepohyblivým ramenem 無理, tak jsem jí říkala, ať se na to vykašle, stejně jedem jen k doktorovi.
Místo plánované Farawell party jedeme na pohotovost. Mezitím než vysvětlí doktorům, co se stalo, jdu pro auto, abychom pak mohly pohodlně domů.
Hodina na pohotovosti, kde nám vlastně neřekli vůbec nic, ale L. aspoň dostala ortézu.
M. s A. na nás čekali v Irish pubu, tak jsme se rozhodly, že se za nimi stavíme aspoň na chvíli a zůstanem tak dlouho, jak to L. zvládne. L. teda jela bez podprsenky, což nám vystačilo na vtípky na půl večera. A. dokonce navrhla, že si ji klidně ze solidarity taky sundá. Party.
Nakonec z toho byl největší večírek za poslední dobu. Záchvaty smíchu a 送別会 at it finest. A. said that it was so much fun and used the word „legendary.“ Jela si svoje vlastní karaoke, zatímco jsme hráli Cards against humanity a vyřvávali: „Penis! Vagina! Wear condoms!“ a podobně na celou hospodu.
Domů nakonec tágem, utracené bambiliony a upadnutí do kómatu.
středa 3. dubna 2019
Opět šílený víkend.
Po práci hned do Prahy. Měly jsme v plánu s A. spát ve vlaku, ale nakonec jsme se tak zabraly do rozhovoru, že jsme se k tomu nedostaly. A. nám navíc oběma přinesla cider, což náš oběma zintenzivnilo zombie stav.
V Praze jsme se přesunuly do Vin Vin Baru, který doporučila D. To místo působilo tak moc fancy, že jsme s A. doslova chvilku postávaly před vchodem a přemýšlely, jestli vstoupit nebo utéct. Pocit nepatřičnosti ještě vzrostl, když jsme místo nápojového lístku dostaly tablet s nabídkou, ve které jsme se neuměly zorientovat. Za chviličku nás přiběhl zachránit K., sice taky po práci, ale K. je fancy vždycky. Nakonec dorazila i D. a překvapivě i K. taky po práci a taky jako smetí (I dare to say). D. zkušeně objednala celou lahev. Rekapitulace všelijakých novinek, zábavička a A. hodnotící level šílenství u studentů japonštiny. Kolem půlnoci na byt, sprcha a spát.
Budím se ještě před budíkem o půl sedmé a navzdory očekávání se cítím nejlíp za posledních pár dní. Přesouváme se na Faculty of Arts UK prosluněnou, probouzející se Prahou.
Life-saving breakfast v kavárně poblíž a registrace na konferenci.
Dvě přednášky byly slabší a nedaly mi téměř nic. Udělal jsem si poznámku, abych na přednášku toho člověka už nikdy nevkročila. Hrozně otravný přednes s pokusy o humor, kterým se nikdo nesmál.
Jinak to bylo celé hrozně přínosné, dostala jsem nové učebnice, nápady do hodin, ujasnila jsem si informace, potvrdila si je nebo si pospojovala znalosti. Perfection <3
Těsně před koncem na vlak. Jen co si sedneme tak už obě dřímeme. Dáváme si personal space a víme, že ta druhá je too tired to talk. A. mi akorát občas ukazuje vtipné pasáže z esejí, které opravuje.
Ve Zlíně mám pocit, že už ani nedojdu domů od zastávky, rychlá sprcha, v devět padám do postele a v mžiku usínám. Sleep like dead man, wake up like dead man.
Nepálci jsou nejmilejší koťátka, už se zase lépe známe, takže je to o to příjemnější. Taky máme vtípečky a mám pocit, že všichni sledují a chápou co se v hodině děje ještě víc než minule. Už si tolik nevysvětlují mezi sebou Nepálsky a víc si vystačíme s angličtinou a češtinou, i když často vzdychají a říkají, že je to super difficult, gramatika a taky výslovnost. Domů, napsat článek a nasnídat se. Pak upadám na dvě hodiny do kómatu a zdají se mi noční můry. L. mě z nich budí a tahá mě z postele, abych byla schopná fungovat po zbytek dne.
Na procházku podél řeky a výměna dojmů z posledních dní, do kavárny na poslední dobroty než nám od zítřka začne low sugar diet, nakoupit + s autem do myčky = managing adulthood. → quality Sunday couple time.
V Praze jsme se přesunuly do Vin Vin Baru, který doporučila D. To místo působilo tak moc fancy, že jsme s A. doslova chvilku postávaly před vchodem a přemýšlely, jestli vstoupit nebo utéct. Pocit nepatřičnosti ještě vzrostl, když jsme místo nápojového lístku dostaly tablet s nabídkou, ve které jsme se neuměly zorientovat. Za chviličku nás přiběhl zachránit K., sice taky po práci, ale K. je fancy vždycky. Nakonec dorazila i D. a překvapivě i K. taky po práci a taky jako smetí (I dare to say). D. zkušeně objednala celou lahev. Rekapitulace všelijakých novinek, zábavička a A. hodnotící level šílenství u studentů japonštiny. Kolem půlnoci na byt, sprcha a spát.
Budím se ještě před budíkem o půl sedmé a navzdory očekávání se cítím nejlíp za posledních pár dní. Přesouváme se na Faculty of Arts UK prosluněnou, probouzející se Prahou.
Life-saving breakfast v kavárně poblíž a registrace na konferenci.
Dvě přednášky byly slabší a nedaly mi téměř nic. Udělal jsem si poznámku, abych na přednášku toho člověka už nikdy nevkročila. Hrozně otravný přednes s pokusy o humor, kterým se nikdo nesmál.
Jinak to bylo celé hrozně přínosné, dostala jsem nové učebnice, nápady do hodin, ujasnila jsem si informace, potvrdila si je nebo si pospojovala znalosti. Perfection <3
Těsně před koncem na vlak. Jen co si sedneme tak už obě dřímeme. Dáváme si personal space a víme, že ta druhá je too tired to talk. A. mi akorát občas ukazuje vtipné pasáže z esejí, které opravuje.
Ve Zlíně mám pocit, že už ani nedojdu domů od zastávky, rychlá sprcha, v devět padám do postele a v mžiku usínám. Sleep like dead man, wake up like dead man.
Nepálci jsou nejmilejší koťátka, už se zase lépe známe, takže je to o to příjemnější. Taky máme vtípečky a mám pocit, že všichni sledují a chápou co se v hodině děje ještě víc než minule. Už si tolik nevysvětlují mezi sebou Nepálsky a víc si vystačíme s angličtinou a češtinou, i když často vzdychají a říkají, že je to super difficult, gramatika a taky výslovnost. Domů, napsat článek a nasnídat se. Pak upadám na dvě hodiny do kómatu a zdají se mi noční můry. L. mě z nich budí a tahá mě z postele, abych byla schopná fungovat po zbytek dne.
Na procházku podél řeky a výměna dojmů z posledních dní, do kavárny na poslední dobroty než nám od zítřka začne low sugar diet, nakoupit + s autem do myčky = managing adulthood. → quality Sunday couple time.
pondělí 1. dubna 2019
If I were your woman
(I felt awesome and creative on Friday, so I sat down and wrote the first part. I was tired and empty on Sunday morning, but I wanted to finish this, so I completed the second part. If I had had more time on Friday evening, it could have been better. I‘m obsessed with Alaska these days and her final performance does things to me, hence the topic.)
Pro atmosféru ~
Sedím na baru a točím skleničkou s druhým martini v pořadí. Vzniklý alkoholový vír nadzvedává ze dna dvě olivy propíchnuté párátky. Zkřížím nohy v kotnících a usadím se tak, abych pohodlněji viděl na pódium nasvícené tmavě rudými světly. Prozatím je prázdné a lidé pod ním tancují na hudbu s výraznými basy. Kluci s třpytkami na tvářích a v obtáhlých dívčích tričkách, kluci celí v černém v bundách s cvočky, kluci s šátky kolem krku a černou tužkou kolem očí. Kloužu pohledem z jednoho na druhého a představuju si, jak vypadají bez oblečení.
Chtěl jsem z práce zamířit rovnou domů a do postele, ale říkal jsem si, že jeden drink zvládnu a tohle rozhodně stojí za to, abych ještě chvíli odsunul spánek. Alkohol se ve mně rozlívá a zahřívá mi vnitřní orgány. Cítím, že už mi musely zrůžovět tváře.
Výhled na parket mi částečně zakrývá kluk, který postává u baru vedle mě. Prohlídnu si ho odshora až dolů, vrátím se pohledem k jeho klíčním kostem a polknu. Najednou mám sucho v ústech, tak usrknu ze skleničky. Jasné oči, vytrhané obočí, poměrně velký nos, plné rty a zvlněné blond vlasy, které si projíždí prsty a odhrnuje z obličeje. Na sobě má bílé tílko, černou koženou bundu a upnuté džíny. Objednává si whiskey s ledem a když mu ji barman podává, začne s kostkami ledu míchat podobně jako já s olivami. Přemýšlím nad tím, jestli tahle podobnost je moc pitomý ledoborec k započetí konverzace. Blonďák působí uvolněně a přístupně, i když je rozhodně mimo moji ligu.
Než jsem sebral dostatek odvahy, vynořila se z davu postava, které byla zjevně jednou z účinkujících dnešního večera. Nesla se jako hvězda a jednou rukou si občas lehce nadzvedávala dlouhé, třpytivé šaty, aby si je nepošlapala. Světlou paruku měla vyčesanou do působivých vln, víčka těžké tmavými stíny a lehce špulila rty s výraznou červenou rtěnkou. Z ramen jí padalo načechrané boa. Snažila se protlačit až k baru a lokty držela u těla mírně nad pasem.
Když stála těsně u nás, otočila se na blonďáka a se zvednutým obočím pronesla: „Máš tu místo, fešáku?“
Při pohledu na ohňostroje jiskřiček v jeho očích mi bylo jasné, že všechny moje potenciální šance na seznámení s ním jsou ztracené. Ušklíbnul se, lehce pokývnul hlavou a posunul se do strany, aby jí uvolnil místo.
„Dám si to samé, co pije on,“ pokračovala. Za chvilku před ní přistála nízká sklenička se silným dnem. „Takže ses přišel podívat na vystoupení?“ povídá a trochu se napije.
„To taky,“ opětuje blonďák a oči mu svítí.
„Taky, hmm,“ protáhne drag queen vysokým hlasem. „A co ještě?“ dodá vyzývavě.
„Dejme tomu, že bych se dneska nerad vracel domů sám,“ usměje se blonďák a mírně povznese skleničku jako by si s ní chtěl připít.
„Tak uvidíme, já většinou po představení sama domů nechodím,“ navlhčí si jazykem rty a napije se. Je mi jasné, že je jí jasné, že ji blonďák hltá pohledem.
„To nejspíš to tvoje představení stojí za to,“ vyzvídá blonďák.
„To si piš,“ potvrzuje drag queen a dopije zbytek whiskey. „Sleduj,“ mrkne na něj dlouhými, nalepenými řasami, zvedne se a kráčí rovnou k pódiu.
Blonďák taky rychle dopíjí, platí za oba a zamíří doprostřed parketu. Zajímá mě, jak to celé dopadne. Vylovím olivy, nechávám na stole prázdnou skleničku a pátrám po blonďákovi v davu. Hledám si cestičky mezi tancujícími těly a snažím se nenápadně postavit kousek od něj. Visí očima na pódiu. Nějaký chlápek zrovna pomáhá drag queen nahoru a ona mu za to dovolí políbit ji na hřbet ruky. Přesune se k mikrofónu a kývne směrem k baru jako že je připravená.
Hudba ztichne, šum na parketu postupně taky.
Rozezní se první tóny skladby z minulého století, ke kterým se přidá sametový ženský hlas. Drag queen sladí pohyby rtů s textem, který se rozléhá v klubu, čímž vytvoří dokonalou iluzi.
Zpívá: „If I were your woman,“ a přejíždí si po krku dlouhými zlatými nehty. Zpívá: „and you were my man“ a natahuje jednu ruku do dálky směrem k parketu. Naskočí mi husí kůže a hluboko v hrudníku se vzedme vlna příjemného vzrušení. Sleduju blonďákovu reakci. Zdá se, že zapomněl dýchat. Stojí bez hnutí, ani nemrká.
Drag queen zpívá: „You're like a diamond and she treats you like glass“ jemně u toho pohupuje rameny a boky, boa ji padá k pasu. Blonďák na ni zírá a určitě si představuje, že kdyby ona byla aspoň na chvilku jeho žena, pečoval by o ni jako o nejvzácnější diamanty.
Na konci druhé sloky se jí v očích třpytí slzy a mě pod víčky taky začíná tlačit dojetí. Rozhodně jsem nečekal, že se v zapadlém baru v tmavé uličce potkám s takovou úrovní umění. Ach Bože, její hraní. Srdce mi buší čím dál rychleji.
Přichází další refrén: „If I were your woman,“ několikrát za sebou, drag queen padá na kolena. Jednou rukou si tiskne k hrudníku boa, druhou si přejede po tváří a stíny s řasenkou se jí rozmažou po celé lícní kosti. Pokračuje k ústům a ušpiní si bradu od rtěnky. Slzy se jí koulí po tváří, ale paradoxně jí to sluší ještě víc, než když byl její mejkap perfektní. Blonďák pořád nedýchá a já se mu vůbec nedivím.
Drag queen vstává a hudba graduje, odhazuje boa a její emoce se rozlívají po celém klubu. Rozhazuje rukama a odhrnuje si vlasy, které jí padají do obličeje. Rty se jí chvějí, když zpívá poslední: „If I were your woman,“ a zakončuje celé vystoupení slovy: „you‘d need no other woman.“ Když dozní poslední klavírové tóny, ozve se z hlediště hlasité výskání doprovázené zuřivým potleskem. Drag queen posílá do publika vzdušné polibky, sbírá ze země boa a uklání se.
S pomocí seskočí z pódia a rázně vykračuje rovnou k blonďákovi. Vrhne na něj úsměv, po kterém se mu musely podlomit kolena. Zaklesne se mu do lokte a vítězně s ním odchází do zákulisí.
Už jsem se ani nesnažil nezírat a možná jsem i zapomněl zavřít pusu. Když prošli kolem mě, zůstala po nich ještě na moment ve vzduchu sladká vůně jejího parfému.
Pro atmosféru ~
Sedím na baru a točím skleničkou s druhým martini v pořadí. Vzniklý alkoholový vír nadzvedává ze dna dvě olivy propíchnuté párátky. Zkřížím nohy v kotnících a usadím se tak, abych pohodlněji viděl na pódium nasvícené tmavě rudými světly. Prozatím je prázdné a lidé pod ním tancují na hudbu s výraznými basy. Kluci s třpytkami na tvářích a v obtáhlých dívčích tričkách, kluci celí v černém v bundách s cvočky, kluci s šátky kolem krku a černou tužkou kolem očí. Kloužu pohledem z jednoho na druhého a představuju si, jak vypadají bez oblečení.
Chtěl jsem z práce zamířit rovnou domů a do postele, ale říkal jsem si, že jeden drink zvládnu a tohle rozhodně stojí za to, abych ještě chvíli odsunul spánek. Alkohol se ve mně rozlívá a zahřívá mi vnitřní orgány. Cítím, že už mi musely zrůžovět tváře.
Výhled na parket mi částečně zakrývá kluk, který postává u baru vedle mě. Prohlídnu si ho odshora až dolů, vrátím se pohledem k jeho klíčním kostem a polknu. Najednou mám sucho v ústech, tak usrknu ze skleničky. Jasné oči, vytrhané obočí, poměrně velký nos, plné rty a zvlněné blond vlasy, které si projíždí prsty a odhrnuje z obličeje. Na sobě má bílé tílko, černou koženou bundu a upnuté džíny. Objednává si whiskey s ledem a když mu ji barman podává, začne s kostkami ledu míchat podobně jako já s olivami. Přemýšlím nad tím, jestli tahle podobnost je moc pitomý ledoborec k započetí konverzace. Blonďák působí uvolněně a přístupně, i když je rozhodně mimo moji ligu.
Než jsem sebral dostatek odvahy, vynořila se z davu postava, které byla zjevně jednou z účinkujících dnešního večera. Nesla se jako hvězda a jednou rukou si občas lehce nadzvedávala dlouhé, třpytivé šaty, aby si je nepošlapala. Světlou paruku měla vyčesanou do působivých vln, víčka těžké tmavými stíny a lehce špulila rty s výraznou červenou rtěnkou. Z ramen jí padalo načechrané boa. Snažila se protlačit až k baru a lokty držela u těla mírně nad pasem.
Když stála těsně u nás, otočila se na blonďáka a se zvednutým obočím pronesla: „Máš tu místo, fešáku?“
Při pohledu na ohňostroje jiskřiček v jeho očích mi bylo jasné, že všechny moje potenciální šance na seznámení s ním jsou ztracené. Ušklíbnul se, lehce pokývnul hlavou a posunul se do strany, aby jí uvolnil místo.
„Dám si to samé, co pije on,“ pokračovala. Za chvilku před ní přistála nízká sklenička se silným dnem. „Takže ses přišel podívat na vystoupení?“ povídá a trochu se napije.
„To taky,“ opětuje blonďák a oči mu svítí.
„Taky, hmm,“ protáhne drag queen vysokým hlasem. „A co ještě?“ dodá vyzývavě.
„Dejme tomu, že bych se dneska nerad vracel domů sám,“ usměje se blonďák a mírně povznese skleničku jako by si s ní chtěl připít.
„Tak uvidíme, já většinou po představení sama domů nechodím,“ navlhčí si jazykem rty a napije se. Je mi jasné, že je jí jasné, že ji blonďák hltá pohledem.
„To nejspíš to tvoje představení stojí za to,“ vyzvídá blonďák.
„To si piš,“ potvrzuje drag queen a dopije zbytek whiskey. „Sleduj,“ mrkne na něj dlouhými, nalepenými řasami, zvedne se a kráčí rovnou k pódiu.
Blonďák taky rychle dopíjí, platí za oba a zamíří doprostřed parketu. Zajímá mě, jak to celé dopadne. Vylovím olivy, nechávám na stole prázdnou skleničku a pátrám po blonďákovi v davu. Hledám si cestičky mezi tancujícími těly a snažím se nenápadně postavit kousek od něj. Visí očima na pódiu. Nějaký chlápek zrovna pomáhá drag queen nahoru a ona mu za to dovolí políbit ji na hřbet ruky. Přesune se k mikrofónu a kývne směrem k baru jako že je připravená.
Hudba ztichne, šum na parketu postupně taky.
Rozezní se první tóny skladby z minulého století, ke kterým se přidá sametový ženský hlas. Drag queen sladí pohyby rtů s textem, který se rozléhá v klubu, čímž vytvoří dokonalou iluzi.
Zpívá: „If I were your woman,“ a přejíždí si po krku dlouhými zlatými nehty. Zpívá: „and you were my man“ a natahuje jednu ruku do dálky směrem k parketu. Naskočí mi husí kůže a hluboko v hrudníku se vzedme vlna příjemného vzrušení. Sleduju blonďákovu reakci. Zdá se, že zapomněl dýchat. Stojí bez hnutí, ani nemrká.
Drag queen zpívá: „You're like a diamond and she treats you like glass“ jemně u toho pohupuje rameny a boky, boa ji padá k pasu. Blonďák na ni zírá a určitě si představuje, že kdyby ona byla aspoň na chvilku jeho žena, pečoval by o ni jako o nejvzácnější diamanty.
Na konci druhé sloky se jí v očích třpytí slzy a mě pod víčky taky začíná tlačit dojetí. Rozhodně jsem nečekal, že se v zapadlém baru v tmavé uličce potkám s takovou úrovní umění. Ach Bože, její hraní. Srdce mi buší čím dál rychleji.
Přichází další refrén: „If I were your woman,“ několikrát za sebou, drag queen padá na kolena. Jednou rukou si tiskne k hrudníku boa, druhou si přejede po tváří a stíny s řasenkou se jí rozmažou po celé lícní kosti. Pokračuje k ústům a ušpiní si bradu od rtěnky. Slzy se jí koulí po tváří, ale paradoxně jí to sluší ještě víc, než když byl její mejkap perfektní. Blonďák pořád nedýchá a já se mu vůbec nedivím.
Drag queen vstává a hudba graduje, odhazuje boa a její emoce se rozlívají po celém klubu. Rozhazuje rukama a odhrnuje si vlasy, které jí padají do obličeje. Rty se jí chvějí, když zpívá poslední: „If I were your woman,“ a zakončuje celé vystoupení slovy: „you‘d need no other woman.“ Když dozní poslední klavírové tóny, ozve se z hlediště hlasité výskání doprovázené zuřivým potleskem. Drag queen posílá do publika vzdušné polibky, sbírá ze země boa a uklání se.
S pomocí seskočí z pódia a rázně vykračuje rovnou k blonďákovi. Vrhne na něj úsměv, po kterém se mu musely podlomit kolena. Zaklesne se mu do lokte a vítězně s ním odchází do zákulisí.
Už jsem se ani nesnažil nezírat a možná jsem i zapomněl zavřít pusu. Když prošli kolem mě, zůstala po nich ještě na moment ve vzduchu sladká vůně jejího parfému.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)