Zajímavá hlavní herečka. Zvláštní atmosféra. Jemnost a něha. Opening začíná těsně před koncem. Na konci krásy Ruska. Malá ruská dívenka ve fialové noční košilce noří bosé nohy do sněhu a potom do vysekané díry v ledu. My father taught me about bravery that day. Zase Nina. A lesy.
Michelle ❤
Když Homer mluví o zelenině. ❤
Ke konci čím dál větší zklamání.
**
HP a tajemná komnata:
Koště, které předhoní i motýli.
Nebelvírské hráčky famfrpálu!
Jednou chci kabinet jako má Brumbál včetně fénixe.
Pán dal Dobbymu ponožku.
**
HP a vězeň z Azkabanu:
Nejmilejší díl.
Lupin ❤ Učitelský vzor. Zdvihá obočí nad jedním okem jako já.
Čokoláda proti mozkomorům jako metafora k tomu, že dokáže odpuzovat všechny nepříjemné pocity a funguje jako instantní štěstí.
Woodovo fanatické nadšení do famfrpálu.
Sirius ❤ moje dětská láska.
**
HP a Ohnivý pohár:
Dobby plete ponožky!
**
Murakami - Po otřesech:
Proč měnit původní název?
První dvě povídky o prázdnotě a beznaději.
„Plameny jako by do sebe všechno mlčky přijímaly, pohlcovaly to a odpouštěly tomu. Takové to musí být v opravdové rodině.“
Opuštěné tancování na baseballovém hřišti.
Lesy v nás.
Ze slov se rodí kameny.
Žabák, co má rád Annu Kareninu.
středa 17. května 2017
pátek 12. května 2017
Get yourself a shrink
Sestra sdílela inzerát od realitky, že je dům (vlastně skoro vila) po babičce už na prodej. Stáhl se mi z toho žaludek.
Všechno je odtamtud vystěhované a buď uložené v mém bývalém pokoji, ze kterého už je dávno skladiště, nebo hůř - rozprodané.
Možná jsem ráda, že jsem u toho nebyla.
Chvilku jsem se těmi věcmi probírala, když jsem si šla k sobě do pokoje pro další díl Harryho Pottera. Prohlížela jsem si hlavně knížky a babiččiny šperky, se kterými jsem si jako malá hrála.
Máma říkala, že v poslední várce věcí přivezla i jeden atlas zvířat, ze kterého jsem si jako dítě zapamatovala podle obrázků celé názvy všech zvířat, které v něm jsou.
V poslední době narážím na připomínky, jak zvláštní dítě jsem byla. Matně si vzpomínám, že zapamatovávání těch zvířat pro mě byla obrovská zábava.
Uměla jsem číst ještě než jsem šla do školy. Někdy na začátku školní docházky jsem si dělala výpisky z knížek, které jsem četla. Třeba právě z Harryho Pottera. Psala jsem si seznamy kouzel, postav, famfrpálových družstev, kouzelných tvorů. Když jsem četla Robinsona, psala jsem si nové pokroky, kterých se mu podařilo dosáhnout. Kdo sakra tohle dělá.
Ráda jsem recitovala a zpívala před publikem. Už ve školce jsem uváděla besídku.
Pamatuju si, že druhá babička tvrdila, že jsem chytré a vnímavé dítě. Asi nejlíp věděla o všech těchhle věcech. I’m not sure, but I think I did like to be the smart one.
Možná to bylo trochu tím, že se mi narodily sestry-dvojčata, když mi bylo dva a půl roku, a rodiče už na mě neměli tolik času. Proto jsem si hodně hrála sama venku nebo si četla.
Nepamatuju si, že by rodiče někdy projevili nějakou extra radost z jakéhokoliv mého úspěchu. Ve škole jsem vždycky měla jedničky, účastnila se všelijakých soutěží a občas jsem i něco vyhrála. Obdobné to bylo i při maturitě, u přijímaček na výšku a během dalšího studia. Byl to zajetý standard, že jsem úspěšně složila všechny zkoušky, většinou na poprvé. Stejně tak i se státnicemi a obhajobou.
I don’t know if my parents either don’t care or aren‘t able to express their emotions.
O víkendu jsem mámě nadšeně vyprávěla o svých plánech do budoucna týkajících se rodiny. Překvapila mě její vlažná reakce. Nutí mě to přemýšlet. Je to tím, že už je prostě unavená ze všech starostí? Brala by to jako další starost, jak to napadlo B? Je to tím, že mi prostě nechce zasahovat do života a je rozhodnutá respektovat jakékoliv moje rozhodnutí? Souvisí to s tím, že nebudeme „normální“ rodina? Je to tím, že je taková a prostě nedává najevo nadšení z věcí, ze kterých jsem nadšená já, jako to bylo vždycky?
I have no idea.
Nicméně ze šperků po babičce jsem si vybrala přívěšek ve tvaru alpské protěže na sametové stužce. Nikdo jiný by ho stejně nenosil. Máma má na krku zlatou alpskou protěž na zlatém řetízku, který nikdy nesundává.
Všechno je odtamtud vystěhované a buď uložené v mém bývalém pokoji, ze kterého už je dávno skladiště, nebo hůř - rozprodané.
Možná jsem ráda, že jsem u toho nebyla.
Chvilku jsem se těmi věcmi probírala, když jsem si šla k sobě do pokoje pro další díl Harryho Pottera. Prohlížela jsem si hlavně knížky a babiččiny šperky, se kterými jsem si jako malá hrála.
Máma říkala, že v poslední várce věcí přivezla i jeden atlas zvířat, ze kterého jsem si jako dítě zapamatovala podle obrázků celé názvy všech zvířat, které v něm jsou.
V poslední době narážím na připomínky, jak zvláštní dítě jsem byla. Matně si vzpomínám, že zapamatovávání těch zvířat pro mě byla obrovská zábava.
Uměla jsem číst ještě než jsem šla do školy. Někdy na začátku školní docházky jsem si dělala výpisky z knížek, které jsem četla. Třeba právě z Harryho Pottera. Psala jsem si seznamy kouzel, postav, famfrpálových družstev, kouzelných tvorů. Když jsem četla Robinsona, psala jsem si nové pokroky, kterých se mu podařilo dosáhnout. Kdo sakra tohle dělá.
Ráda jsem recitovala a zpívala před publikem. Už ve školce jsem uváděla besídku.
Pamatuju si, že druhá babička tvrdila, že jsem chytré a vnímavé dítě. Asi nejlíp věděla o všech těchhle věcech. I’m not sure, but I think I did like to be the smart one.
Možná to bylo trochu tím, že se mi narodily sestry-dvojčata, když mi bylo dva a půl roku, a rodiče už na mě neměli tolik času. Proto jsem si hodně hrála sama venku nebo si četla.
Nepamatuju si, že by rodiče někdy projevili nějakou extra radost z jakéhokoliv mého úspěchu. Ve škole jsem vždycky měla jedničky, účastnila se všelijakých soutěží a občas jsem i něco vyhrála. Obdobné to bylo i při maturitě, u přijímaček na výšku a během dalšího studia. Byl to zajetý standard, že jsem úspěšně složila všechny zkoušky, většinou na poprvé. Stejně tak i se státnicemi a obhajobou.
I don’t know if my parents either don’t care or aren‘t able to express their emotions.
O víkendu jsem mámě nadšeně vyprávěla o svých plánech do budoucna týkajících se rodiny. Překvapila mě její vlažná reakce. Nutí mě to přemýšlet. Je to tím, že už je prostě unavená ze všech starostí? Brala by to jako další starost, jak to napadlo B? Je to tím, že mi prostě nechce zasahovat do života a je rozhodnutá respektovat jakékoliv moje rozhodnutí? Souvisí to s tím, že nebudeme „normální“ rodina? Je to tím, že je taková a prostě nedává najevo nadšení z věcí, ze kterých jsem nadšená já, jako to bylo vždycky?
I have no idea.
Nicméně ze šperků po babičce jsem si vybrala přívěšek ve tvaru alpské protěže na sametové stužce. Nikdo jiný by ho stejně nenosil. Máma má na krku zlatou alpskou protěž na zlatém řetízku, který nikdy nesundává.
středa 10. května 2017
Zápisky různého stáří
Pokračuji v absurditách. Učím tolik, že nemám čas připravovat se na získání certifikátu, abych mohla učit.
V čokoládovně nám začalo strašit. Konvice občas začne sama od sebe šlehat mléko.
Definice kapybary: úplně přesně obří hlodavec
Na univerzitě někdo shání mikrovlnku. Pod tím v komentářích: ~
Širu nám říká verunkové.
Daron byl jeden z prvních lidí, na kterých jsem poznala krásu šílenství.
Říkám B., že je hebinka, jako od hebkosti, ale pak, že by to mohlo být i od hada. (Had = v japonštině hebi 蛇)
Poslouchám Portugal the man a učím se psát na Korejské klávesnici. (Pravé, ne fonetické, takže se učím, kde je které písmenko.)
Hiroshi Ishiguro - Proč studovat lidské roboty? Jak propašovat lidskou hlavu přes security gate. Posílám na obrazovku živého vysílání srdíčka, které mají znázorňovat lásku k japonskému šílenství.
To, že v jednom článku dvakrát zmíním kladně nabité city k šílenství, o mně asi leccos vypovídá
Pan Ishiguro pokračje: „You are not interested in my fresh (or maybe flesh) body.“ Dal v prezentaci k dečce cedulku „deka.“ Říká „enoughly“ a myslí tím „dostatečně.“
Dostala jsem skupinku B1, což je vyšší úroveň, než mám ve všech ostatních třídách. Trochu jsem se toho obávala, ale nakonec to bylo výborné! Bavili jsme se o spotřebě vody a dalších environmental issues. Studenti věděli o tom, že Japonci porušují kvóty na lov velryb, že se ze sloních klů vyrábí koule na biliár a spoustu dalších zajímavých věcí.
V čokoládovně nám začalo strašit. Konvice občas začne sama od sebe šlehat mléko.
Definice kapybary: úplně přesně obří hlodavec
Na univerzitě někdo shání mikrovlnku. Pod tím v komentářích: ~
Širu nám říká verunkové.
Daron byl jeden z prvních lidí, na kterých jsem poznala krásu šílenství.
Říkám B., že je hebinka, jako od hebkosti, ale pak, že by to mohlo být i od hada. (Had = v japonštině hebi 蛇)
Poslouchám Portugal the man a učím se psát na Korejské klávesnici. (Pravé, ne fonetické, takže se učím, kde je které písmenko.)
Hiroshi Ishiguro - Proč studovat lidské roboty? Jak propašovat lidskou hlavu přes security gate. Posílám na obrazovku živého vysílání srdíčka, které mají znázorňovat lásku k japonskému šílenství.
To, že v jednom článku dvakrát zmíním kladně nabité city k šílenství, o mně asi leccos vypovídá
Pan Ishiguro pokračje: „You are not interested in my fresh (or maybe flesh) body.“ Dal v prezentaci k dečce cedulku „deka.“ Říká „enoughly“ a myslí tím „dostatečně.“
Dostala jsem skupinku B1, což je vyšší úroveň, než mám ve všech ostatních třídách. Trochu jsem se toho obávala, ale nakonec to bylo výborné! Bavili jsme se o spotřebě vody a dalších environmental issues. Studenti věděli o tom, že Japonci porušují kvóty na lov velryb, že se ze sloních klů vyrábí koule na biliár a spoustu dalších zajímavých věcí.
středa 3. května 2017
Květnový herní večer v nové společnosti
V a I jsou dvě paní, které spolu žijí v dlouholetém vztahu a v poměrně pokročilém věku si spolu pořídily dvě děti. Starší holčička má kombinaci downova syndromu a autismu. Mladší je kluk. Obě dámy jsou výborné, a i přes všechny těžkosti si zachovávají skvělý smysl pro humor. Všichni před nimi smekáme.
Potkaly jsme se někdy koncem září v kavárně, a to s sebou neměly děti. Od té doby jsme se neviděly. I když jsem se na večer těšila, byla jsem trochu nervózní, jak se budu cítit ve společnosti cizích lidí, a navíc dvou malých dětí.
Nakonec z toho byl skvělý večer. Příjemně jsme si popovídaly, padly nějaké lahve vína a na závěr večera jsme hrály deskovky, u kterých jsme se dost nasmály. Cítila jsem se dobře také proto, že na moje divnosti bylo nahlíženo jako na moje přednosti. Věděla jsem, že mě V. vidí, neustále mě zahrnuje do konverzace a sleduje, jestli se dobře bavím.
Malý V. si mě oblíbil, pořád se ke mně natahoval, že chce na klín a držel mě za prsty.
Byl to pro mě důležitý večer. Nejen pro to, že byl strávený ve společnosti milých lidí, ale také proto, že jsem poprvé viděla, jak vypadá rodina, ve které jsou dvě mámy. (A také jaké další problémy se s tím pojí.) Dozvěděla jsem se ale taky, že by možná nebylo až tak náročné si jednou (snad brzy, snad co nejdřív to půjde) dítě pořídit.
O něco dřív jsem zjistila, že specializované lesbian-friendly kliniky existují například v UK a v Barceloně. Včera jsem se ale dozvěděla, že I a V mají děti z kliniky pražské. Myslím, že by se dal od nich získat i kontakt a že by byly ochotné nám se vším poradit. Během večera jsme naťukly i nějaké další právní záležitosti, které by bylo dobré ošetřit.
To, že existuje takové místo v Praze, mě neskutečně povzbudilo. Navíc vidět rodinu V a I, které už to úspěšně podstoupily, udělalo všechno mnohem reálnější.
Dalo mi to úplně novou motivaci zapracovat na tom, abych se intenzivněji připravovala na CAE (na které nemám vůbec čas, protože buď učím, dělám přípravu na hodiny, nebo jsem v čokoládovně). S certifikátem bych chtěla začít víc učit (momentálně mám asi deset kurzů + suplování). Taky bych chtěla pořád pokračovat ve studiu (jak sama ve volném čase, tak od září snad opět na univerzitě), časem vydělávat víc peněz a konečně se přestěhovat. Mám úplně novou motivaci konstantně ze sebe dělat lepšího člověka. Už to ale není jen pro mě, ale všechno je to taky pro moje budoucí dítě.
O víkendu jedeme domů slavit narozeniny sester. Plánuju se zeptat mámy, co si o tom všem myslí.
Potkaly jsme se někdy koncem září v kavárně, a to s sebou neměly děti. Od té doby jsme se neviděly. I když jsem se na večer těšila, byla jsem trochu nervózní, jak se budu cítit ve společnosti cizích lidí, a navíc dvou malých dětí.
Nakonec z toho byl skvělý večer. Příjemně jsme si popovídaly, padly nějaké lahve vína a na závěr večera jsme hrály deskovky, u kterých jsme se dost nasmály. Cítila jsem se dobře také proto, že na moje divnosti bylo nahlíženo jako na moje přednosti. Věděla jsem, že mě V. vidí, neustále mě zahrnuje do konverzace a sleduje, jestli se dobře bavím.
Malý V. si mě oblíbil, pořád se ke mně natahoval, že chce na klín a držel mě za prsty.
Byl to pro mě důležitý večer. Nejen pro to, že byl strávený ve společnosti milých lidí, ale také proto, že jsem poprvé viděla, jak vypadá rodina, ve které jsou dvě mámy. (A také jaké další problémy se s tím pojí.) Dozvěděla jsem se ale taky, že by možná nebylo až tak náročné si jednou (snad brzy, snad co nejdřív to půjde) dítě pořídit.
O něco dřív jsem zjistila, že specializované lesbian-friendly kliniky existují například v UK a v Barceloně. Včera jsem se ale dozvěděla, že I a V mají děti z kliniky pražské. Myslím, že by se dal od nich získat i kontakt a že by byly ochotné nám se vším poradit. Během večera jsme naťukly i nějaké další právní záležitosti, které by bylo dobré ošetřit.
To, že existuje takové místo v Praze, mě neskutečně povzbudilo. Navíc vidět rodinu V a I, které už to úspěšně podstoupily, udělalo všechno mnohem reálnější.
Dalo mi to úplně novou motivaci zapracovat na tom, abych se intenzivněji připravovala na CAE (na které nemám vůbec čas, protože buď učím, dělám přípravu na hodiny, nebo jsem v čokoládovně). S certifikátem bych chtěla začít víc učit (momentálně mám asi deset kurzů + suplování). Taky bych chtěla pořád pokračovat ve studiu (jak sama ve volném čase, tak od září snad opět na univerzitě), časem vydělávat víc peněz a konečně se přestěhovat. Mám úplně novou motivaci konstantně ze sebe dělat lepšího člověka. Už to ale není jen pro mě, ale všechno je to taky pro moje budoucí dítě.
O víkendu jedeme domů slavit narozeniny sester. Plánuju se zeptat mámy, co si o tom všem myslí.
čtvrtek 20. dubna 2017
Nestíhám psát zápisky,
i když novinek je moc a většinou jde o dobré zprávy.
Jak moc se všechno od září změnilo. Ještě chvilku jsem žila na hraně mezi studentským a dospělým životem. Teď z té hrany už postupně slízám a čím dál víc se posunuju k dospělosti. Diář mám místo akcí v Olomouci a zkoušek zaplněný informacemi kdy a kde učím, schůzkami v jazykovkách a směnami v čokoládovně. V telefonu mi přibývá čísel na lektory a studenty. Postupně se mi plní notýsek, kam si píšu plány hodin. Z každé hodiny si odnáším nové zkušenosti týkající se jazyka a učitelství. Sbírám lidské příběhy, učím se, jak s lidmi jednat, jak s nimi mluvit a pracovat, jak je navést ke správným odpovědím, jak je motivovat, jak si zachovat pozitivní přístup a nadšení, i když jsem dead tired a ani druhé kafe není schopné mě úplně probudit.
V bytečku jsme nejdříve přestavěly nábytek, abychom dovnitř pustily víc světla. Časem jsme si pořídily novou matraci. Největším úspěchem poslední doby bylo, že jsme si vlastnoručně za pomocí sester a jejich drahých poloviček postavily postel z palet. (Doporučuji nátěr barvy palisandru.) Zatím máme doma jen jedno patro, které se nám najednou vešlo do auta. J. vylezla z horké vany a do deseti minut za námi přijela, aby nám pomohla se stěhováním. Bonding po nakládání do auta před bytem ve svetru a v hrozné zimě. J. je nejhodnější, má v sobě nekonečno něhy a přívětivosti.
Postýlka změnila dojem z celého bytu. Je tu mnohem útulněji a domácky. Chystáme dýchánek s partou leseb.
B. nám na ledničku vypsala „Rozpis činností pro lepší život,“ protože jsme v poslední době péči o domácnost moc nezvládaly. Teď to máme hezky rozdělené.
Naše koťátko už je vyléčené z nemoci, která ho trápila v zimě. Má za sebou kastraci i očkování a je z něj nejspokojenější kocour na světě. Má dvoupatrový pelíšek z krabic, který se stal jeho nejmilejším místem. Navíc se mu taky zamlouvá naše nová postel, protože si na ní vykračuje jako pán a chodí se do ní za námi mazlit.
Tetování na předloktí je obtažené a zahojené a stalo se mojí trvalou součástí.
Jak moc se všechno od září změnilo. Ještě chvilku jsem žila na hraně mezi studentským a dospělým životem. Teď z té hrany už postupně slízám a čím dál víc se posunuju k dospělosti. Diář mám místo akcí v Olomouci a zkoušek zaplněný informacemi kdy a kde učím, schůzkami v jazykovkách a směnami v čokoládovně. V telefonu mi přibývá čísel na lektory a studenty. Postupně se mi plní notýsek, kam si píšu plány hodin. Z každé hodiny si odnáším nové zkušenosti týkající se jazyka a učitelství. Sbírám lidské příběhy, učím se, jak s lidmi jednat, jak s nimi mluvit a pracovat, jak je navést ke správným odpovědím, jak je motivovat, jak si zachovat pozitivní přístup a nadšení, i když jsem dead tired a ani druhé kafe není schopné mě úplně probudit.
V bytečku jsme nejdříve přestavěly nábytek, abychom dovnitř pustily víc světla. Časem jsme si pořídily novou matraci. Největším úspěchem poslední doby bylo, že jsme si vlastnoručně za pomocí sester a jejich drahých poloviček postavily postel z palet. (Doporučuji nátěr barvy palisandru.) Zatím máme doma jen jedno patro, které se nám najednou vešlo do auta. J. vylezla z horké vany a do deseti minut za námi přijela, aby nám pomohla se stěhováním. Bonding po nakládání do auta před bytem ve svetru a v hrozné zimě. J. je nejhodnější, má v sobě nekonečno něhy a přívětivosti.
Postýlka změnila dojem z celého bytu. Je tu mnohem útulněji a domácky. Chystáme dýchánek s partou leseb.
B. nám na ledničku vypsala „Rozpis činností pro lepší život,“ protože jsme v poslední době péči o domácnost moc nezvládaly. Teď to máme hezky rozdělené.
Naše koťátko už je vyléčené z nemoci, která ho trápila v zimě. Má za sebou kastraci i očkování a je z něj nejspokojenější kocour na světě. Má dvoupatrový pelíšek z krabic, který se stal jeho nejmilejším místem. Navíc se mu taky zamlouvá naše nová postel, protože si na ní vykračuje jako pán a chodí se do ní za námi mazlit.
Tetování na předloktí je obtažené a zahojené a stalo se mojí trvalou součástí.
středa 19. dubna 2017
Sleep like dead man,
wake up like dead man. Spím nejtvrdším spánkem z celkové únavy a sním živé sny.
Borůvka dostala plno bodů za péči o domácnost, protože upekla nejlepší muffiny s čokoládovou polevou a navíc nás zbavila brusinek z mražáku.
Zdálo se mi o obřím, hubeném, dřevěném koni, kvůli kterému jsem nemohla jít nakupovat.
A o chlapci, který se jmenoval Jerich. Měl v sobě hory něhy, upnuté černé tričko a slzy jako korálky.
Byli jsme spolu v noci na dětském hřišti. Brečela jsem mu v klíně na kolotoči. S největší bolestí v srdci jsem mu vysvětlovala, jak ho miluju a jak ale bohužel jeho sestru miluju ještě víc.
Bydlela jsem na základní škole ve Zlíně v něčem, co bylo napůl kabinet a napůl můj byt. Říkala jsem si, že je to fajn, protože je to v centru, a tak to budu mít blíž na hodiny.
Vcházela jsem do hospody ve stylu divokého západu. Chlapi v kloboucích mi naznačovali, jak se tam mám chovat. Přešla jsem drsňáckým krokem místnost, objednala si půllitr piva, vypila ho na ex a pak jsem tu sklenici rozmlátila o zem.
Borůvka dostala plno bodů za péči o domácnost, protože upekla nejlepší muffiny s čokoládovou polevou a navíc nás zbavila brusinek z mražáku.
Zdálo se mi o obřím, hubeném, dřevěném koni, kvůli kterému jsem nemohla jít nakupovat.
A o chlapci, který se jmenoval Jerich. Měl v sobě hory něhy, upnuté černé tričko a slzy jako korálky.
Byli jsme spolu v noci na dětském hřišti. Brečela jsem mu v klíně na kolotoči. S největší bolestí v srdci jsem mu vysvětlovala, jak ho miluju a jak ale bohužel jeho sestru miluju ještě víc.
Bydlela jsem na základní škole ve Zlíně v něčem, co bylo napůl kabinet a napůl můj byt. Říkala jsem si, že je to fajn, protože je to v centru, a tak to budu mít blíž na hodiny.
Vcházela jsem do hospody ve stylu divokého západu. Chlapi v kloboucích mi naznačovali, jak se tam mám chovat. Přešla jsem drsňáckým krokem místnost, objednala si půllitr piva, vypila ho na ex a pak jsem tu sklenici rozmlátila o zem.
pondělí 10. dubna 2017
"It happens to everyone as they grow up.
You find out who you are and what you want, and then you realize that people you’ve known forever don’t see things the way you do. So you keep the wonderful memories, but find yourself moving on."
Škoda, že tetování není víc rozšířená dovednost. Nechala bych každého skvělého člověka, kterého znám, aby se mi nějak zapsal pod kůži.
Slovo tripod jako stativ, který má tři nožky, je odvozeno ze stejného jazyka jako heptapodi z Arrivalu, kteří mají nohou osm.
Po nějakých máminých známých jsem zdědila mikinu, na které je: Always look on the bright side of life. Pro mě jako stvořená.
Ráno jsem vstala s dobrým druhem prázdnoty v duši, plochou náladou. Cestou na hodinu mi bylo pořád čím dál líp, nějak mi myšlenky sklouzávaly k poslednímu vínovému a hernímu večeru, což mě nutilo se usmívat pod vousy.
Na začátku hodiny jsem dostala čokoládu. Následovala skvělá hodina plná vtípečků a příjemné atmosféry. Při debatě jedna studentka prohlásila, že je pro ni její pes důležitější než její děti. Pak se snažily v angličtině říkat vtipy. Při jednom jsem se neudržela a musela jsem se smát ho ho ho.
Cestou k B. do práce jsem jí na trhu koupila borůvkový tulipán jako důkaz, že už přišlo jaro.
Výlet do Olo, rychlé kafe a tousty s Kupcem, Š. a T. v našem sklepě v cafe +. Už tam nemají obří přístroj na odsávání vlhkosti a na zdi přidali lehce děsivé obrázky majáků.
S hermelínovobrusinkým toustem v ruce běh na byt ke Kal / tetovací salón. Víno the cat nás přišlo přivítat. Obtahovačka tetování s koukačkou. Nevím, proč mám teď zálibu v tak debilních slovech. Stromečky mi nezčervenaly a neopuchly, moje tělo už přijímá inkoust jako svoji součást.
Začala jsem učit v další jazykovce. S koordinátorkou jsme si hrozně sedly, a protože je svět malý, odjela 10.4. za mým spolužákem z výšky do Japonska.
Byly jsme domluvené, že začátkem léta převezmu nějakou angličtinu od lektorky, která odchází na mateřskou (nižší úrovně, dokud nebudu mít certifikát). Místo toho se ale po třech dnech od našeho rozhovoru ozvala slečna se zájmem o korejštinu. Takže je teď ze mě lektor korejštiny, mám na to i oficiální smlouvu. V pátek proběhla první hodina. K mým absurdním pracím se přidává další. Do příští hodiny musím sestavit plán, kolik toho asi budeme schopny zvládnout za rok.
V čoko jsem potkala svoji nejlepší kamarádku ze základky, kterou jsem neviděla zhruba deset let. Bylo to moc milé a nepravděpodobné setkání.
Rodinná neděle nad opracováváním palet, ze kterých s trochou štěstí a spoustou práce brzy bude naše nová postel. S B., K. a R. celé dopoledne brousíme pásovou bruskou, frézou a dalším nářadím, kterému ani nevím, jak se říká. Máme jen jedny ochranné brýle, takže ostatní místo toho máme sluneční. Ztrácíme se pod vrstvou drobných třísek a prachu.
Ptám se K., co budou chtít za pomoc. „Nic, až my si budeme stavět dům, taky nám pomůžete.“
Škoda, že tetování není víc rozšířená dovednost. Nechala bych každého skvělého člověka, kterého znám, aby se mi nějak zapsal pod kůži.
Slovo tripod jako stativ, který má tři nožky, je odvozeno ze stejného jazyka jako heptapodi z Arrivalu, kteří mají nohou osm.
Po nějakých máminých známých jsem zdědila mikinu, na které je: Always look on the bright side of life. Pro mě jako stvořená.
Ráno jsem vstala s dobrým druhem prázdnoty v duši, plochou náladou. Cestou na hodinu mi bylo pořád čím dál líp, nějak mi myšlenky sklouzávaly k poslednímu vínovému a hernímu večeru, což mě nutilo se usmívat pod vousy.
Na začátku hodiny jsem dostala čokoládu. Následovala skvělá hodina plná vtípečků a příjemné atmosféry. Při debatě jedna studentka prohlásila, že je pro ni její pes důležitější než její děti. Pak se snažily v angličtině říkat vtipy. Při jednom jsem se neudržela a musela jsem se smát ho ho ho.
Cestou k B. do práce jsem jí na trhu koupila borůvkový tulipán jako důkaz, že už přišlo jaro.
Výlet do Olo, rychlé kafe a tousty s Kupcem, Š. a T. v našem sklepě v cafe +. Už tam nemají obří přístroj na odsávání vlhkosti a na zdi přidali lehce děsivé obrázky majáků.
S hermelínovobrusinkým toustem v ruce běh na byt ke Kal / tetovací salón. Víno the cat nás přišlo přivítat. Obtahovačka tetování s koukačkou. Nevím, proč mám teď zálibu v tak debilních slovech. Stromečky mi nezčervenaly a neopuchly, moje tělo už přijímá inkoust jako svoji součást.
Začala jsem učit v další jazykovce. S koordinátorkou jsme si hrozně sedly, a protože je svět malý, odjela 10.4. za mým spolužákem z výšky do Japonska.
Byly jsme domluvené, že začátkem léta převezmu nějakou angličtinu od lektorky, která odchází na mateřskou (nižší úrovně, dokud nebudu mít certifikát). Místo toho se ale po třech dnech od našeho rozhovoru ozvala slečna se zájmem o korejštinu. Takže je teď ze mě lektor korejštiny, mám na to i oficiální smlouvu. V pátek proběhla první hodina. K mým absurdním pracím se přidává další. Do příští hodiny musím sestavit plán, kolik toho asi budeme schopny zvládnout za rok.
V čoko jsem potkala svoji nejlepší kamarádku ze základky, kterou jsem neviděla zhruba deset let. Bylo to moc milé a nepravděpodobné setkání.
Rodinná neděle nad opracováváním palet, ze kterých s trochou štěstí a spoustou práce brzy bude naše nová postel. S B., K. a R. celé dopoledne brousíme pásovou bruskou, frézou a dalším nářadím, kterému ani nevím, jak se říká. Máme jen jedny ochranné brýle, takže ostatní místo toho máme sluneční. Ztrácíme se pod vrstvou drobných třísek a prachu.
Ptám se K., co budou chtít za pomoc. „Nic, až my si budeme stavět dům, taky nám pomůžete.“
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)