‘Touching grass isn’t enough, I need money.’

Jediné informace k tvorbě skript, které jsme od naší ředitelky dostali byly: ‘shromážděte si materiály a pomalu si to pište.’ Díky.

Jsme sice working adults, ale všechny ty naše práce jsou dost absurdní. Š. a K. v práci dělají tak deset náhodných pozic. Já na uni, D. v národním divadle, V. v nezisku.

V. bude tlumočit nějakým karatistům a Š. překládá web z češtiny do angličtiny a ruštiny, kterou neumí. Jak ale už všichni víme, po studiu japonštiny si ruštinu prostě odvodíš. K. má exkurze v servrovnách a dělá v práci nově i IT.

Po celodenním workshopu jsem byla chvilku ztracená v časoprostoru a zapomněla jsem, že mám za patnáct minut učit na úplně jiné škole. Běžela jsem tam a mastně jsem zaimprovizovala 90min individuální lekci.

Š: Co to je tady zase za změny povinností a šíleností v práci.

Taky jsme se shodly, že je sice 2.2, ale už je to úmor.

Zůstávám doma a čtu si v příručce moderního lektora. Andulka přešlapuje, že chce ven, tak ji pouštím, lítá jako šílená a nakonec mi přistane na hlavě. Kocour musí být zavřený, dokud si andulka nevleze zpátky do klece. Musím střídat zvířata na směny. A tak si tady žijem. 

Posílám holkám fotku a Š. to komentuje: Líbí se mi vypnutý notebook. Důležité pro mental health na HO.

Mezitím u Kupce v práci budou losovat o nevyužitý bazén. Výherce si ho pak odnese domů.

Studentka dnes říkala že se letos chystá do Amstru a pak se mě ptala: Have you been? a já povídám: Yes, and I barely survived. (I did not elaborate.)

Me: Did you do anything for your mental health last year?

Studentka: Nothing. Just crying. <3

Ja: Petře, co tady děláte, vy patříte do jine skupin,y která začla pred dvěma hodinama.

Petr: kurva...

Pokračujeme ve skupinové práci z minulého týdne, já opět zmatená: Petře, kde máte skupinu, vy jste tady minule nebyl?

Petr: Já jsem z té jiné skupiny…

Už je sice úterý, ale asi mám pořád trošku pondělí - diktovala jsem do telefonu svoje jméno, ať si mě můžou napsat na schůzku a píšu si debil do diáře - ‘svoje přijmení’ v pátek ve 4.

“The time will pass anyways”

Už začíná 4. týden v lednu a já jsem furt ztracená v časoprostoru, zkouškové je limbo.

Šílené ráno - v hlavě mobility a daně a truhláři a letní semestr. Jdu se chystat do koupelny s tím, že se pak rychle sbalím. Když rozsvítím světlo, s hroznou ránou mi vybuchne světlo nad hlavou, hrozně se leknu a couvám ven s bušícím srdcem. Zkouším nahodit jističe - nejde to. Rychle teda zametám potmě střepy na podlaze a ve vaně. Mám chuť se na to vykašlat, protože mi za chvilku jede autobus, ale dojde mi, že když to tak nechám, vyteče mrazák. Za 15 minut musím vyrazit na bus. Běžím naproti k domovníkovi. Otevře mi jeho žena a hrozně dlouho napínavě hledá inbus od hlavního jističe. Na chodbě nás u toho poslouchá dělník, co nám na chodbě dělá obklady, protože nám s L. je souzeno furt bydlet na staveništi. Nakonec najde starou kliku od okna, která přesně sedí do dveří jističe. Povídá: “Tak jsme to zvládly i bez chlapů,” a já si říkám yes, YES. Asi bych nějaký inbus taky doma našla, ale nevím jestli by seděl a navíc teď na to nemám čas. Jak říká K: We don’t need no men. 

V bytě se svítí a já se bleskově balím, všecko hážu do kabelky a batohu a letím na bus そのまま. Zavřela jsem dveře do koupelny, aby kocour nešlápnul na nějaké zapomenuté střepy a nestačila jsem uklidit hadry pod lednicí.

Když jsem slavnostně dojela na nádraží, zjistila jsem, že vlak má hodinu zpoždění :)

__

Ve vlaku

“Oni maj rádi, když máš skicák zaměřený na něco konkrétního. Třeba tě baví malovat města, tak skicák plný toho,” povídá slečna s kudrnatýma vlasama v nedbalém drdolu.

“To se mi ještě nepodařilo,” odpovídá jí nejspíš spolužačka v mikině ušpiněné od červené barvy.

“Mně taky ne. Mám tam co mě zrovna baví, svoje depky i šťastný období a do toho češtinu a matiku…Nat, kolik máš skicáků?” otočila se na holku v omlácených martenskách.

“Nevím, tak pět, šest, sedm, osm, devět…ale těch novějších tak čtyři,” reaguje Nat. Potom se otočí na kluka v dlouhém svetro-kabátů se svojí zmuchlanou bundou v ruce: “Můžu?” 

Kluk si ani nesundal sluchátka, přikývnul a vrátil se ke sledování Breaking bad na telefonu. Nat si o jeho rameno opřela hlavu a zavřela oči.

__

Koukám, že tady nemám ani zmínku o nejmilejším setkání s L. ve Frýdku, takže to tahám ze zamlžených vzpomínek. I don’t remember shit, man. Jela jsem tehdy na druhé kolo prezidentských voleb a vzala jsem to okružní cestou přes Frýdek a spojila jsem to zase po čase se zhodnocením života. Bolesti, terapie, prášky, ale taky kamarádství, už tolik let, že to málem nedokážem spočítat. Nejdřív kávičky a potom přeslazená ochutnávka vín v Rybízáku, ke které nám krásně hrál týpeček na kytaru Delicate od Damiena Rýženky. FM je hodně nostalgička a už taky začínám vnímat, jak je můj hometown ‘na severu,’ protože u nás ‘na jihu’ rozhodně taková kosa není. Frýdeckomístecko a moravskoslezsko ti proudí v žilách, tyvole, to ze sebe jen tak nikdy nedostaneš. 

__

Čtvrtek - v přestávkách na workshopu Základních lektorských dovedností si čtu na Bažině diskurz, jestli je víc hot Pavel nebo George Clooney, který začal T. of all people. Nečekala jsem, že se od toho dostaneme k hodnocení hotness ss uniforms, ale here we are I guess. Taky miluju jak D. hodnotí muže (podle toho, jestli by to mohla být žena). Je to jediná evaluace, na kterou jsem zvědavá. Říkám po tom, co jsem si přečetla poslední evaluace zimního semestru.

__